Poznávací zájezd do Belgie a Velké Británie
Letošní poznávací zájezd naší školy FZŠ Brdičkova se uskutečnil ve stejném termínu jako vloni od 5. června do 14.června 2010. Dokonce i hodina odjezdu souhlasila – půl sedmé večer. Skoro to vypadá, že se vlastně nic nezměnilo, jen ten letopočet. Ovšem s tím by účastníci zájezdu asi nesouhlasili.
Samozřejmě se změnila destinace, kam naše kroky a otáčky pneumatik našeho autobusu směřovaly – belgické Bruggy – Benátky severu, tradiční Londýn, avšak letos jen na skok, lehké opakování – York a Whitby na severu Anglie a pak už všechno nově – Lake District, oblast Snowdonia, nejvyšší hora Anglie Mount Snowdon, welšský Chester, hlavní město Walesu Cardiff a lázeňské město Bath – poslední zastavení našeho putování po Velké Británii ve směru „proti hodinovým ručičkám“ – takže vlastně taková „Counter Clockwise Journey“,
a to zní docela dobrodružně.
Změnila se i situace, protože ekonomické podmínky nás přinutily spojit síly s další školou, abychom vůbec byli schopni zájezd uskutečnit. Proto jsme se obrátily – my učitelky - na svou bývalou kolegyni v ZŠ Chuchle, zda „sežene“ příslušný počet žáků, abychom spojenými silami naplnily autobus a zároveň zachovaly původní cenu zájezdu. To všechno se podařilo a od školy jsme vyjížděli v počtu 24 žáků ze 6. až 9. ročníku, dvě učitelky Smejkalová a Hubálková a dvě další dospělé účastnice Tereza a Lenka, ke škole v Chuchli, kde přistoupilo dalších 20 žáků rovněž ze 6. až 9. ročníku a paní učitelka Merhautová se svojí sestrou. Celkem tedy naše výprava čítala 50 členů – 44 žáků a 6 dospělých.
Avšak náš výčet by nebyl úplný, kdybychom nezmínili naše řidiče – Karla a Pepu a paní průvodkyni Jarku Hánečkovou, která přistoupila v Plzni. A už se jelo naostro – Rozvadov 22:15, Německo a časně ráno Belgie. Bruggy – 9:00.
Neděle 6.6.
Brugge v jazyce francouzském, Bruges v nizozemském, přezdíváné také jako Benátky severu, se nacházejí devadesát osm kilometrů severozápadně od Bruselu, na řece Rey. Před pěti sty lety bylo toto město živým obchodním centrem a prosperujícím přístavem. Během několika let však moře zaneslo přístav pískem. Po odchodu všech obchodníků a námořníků se tady zastavil čas a Bruggy se tak od středověku zachovaly v takřka nezměněné podobě. Historické jádro města leží na ostrově obkrouženém kanály.
Muzeum v Begijnhofu (Dvoře bekyní), který pochází z roku 1245. Jsou zde kostel a domky ze 17. století. Begijnhof slouží jako ženský klášter.
Za jedno z nejznámějších muzeí v Bruggách je považováno Groeningse Museum. Najdeme zde vystavená díla vlámských umělců od 15. století po současnost včetně malířů bruggské školy.
Celé město i s jeho historickým jádrem, výstavnými domy a krásnými paláci můžeme po zdolání 366 schodů vidět z 83 metrů vysoké věže Belfort. Bohužel výhled za moc nestál v hustém dešti a lehkém mlžném oparu. To jsme však dole pod schody nemohli vědět.Centrem historického jádra je náměstí Grote Markt.
Všechna zmíněná místa jsme postupně navštívili, včetně Muzea čokolády.A samozřejmě ochutnali i místní specialitu, vyhlášené belgické pralinky.
Zpočátku lehce podmračené nebe temnělo čím dál víc až nakonec spustil opravdový liják a naše optimistická nálada dostala první varování. Zasmušile jsme vytahovali deštníky, pláštěnky, bundy,...
To nám to pěkně začíná – mokro v botách, mokro za krkem, alespoň že bylo víceméně teplo, no spíš – nebyla zima. Paní průvodkyně navrhla volno a „šopink“ - každý ať se před deštěm ukryje podle svého. Romantiku „Benátek severu“, kterou si turisté vychutnávají vyjížďkou po kanálech, kdy mohou loďkou doplout až k Jezeru lásky – Minnewater – na jehož hladině se pohupují desítky labutí, jsme nechali jako otevřený problém. Suchá varianta – loďky, mokrá varianta – ústup do muzea hranolků. Všechno záleželo na tom, jestli se počasí umoudří. Naštěstí po dlouhých dvou hodinách vysvitlo nesměle slunko a my mohli den vítězně zakončit suchou variantou. Paní průvodkyně nás odvedla k loďkám.
Bruggy jsme opustili po šesté hodině večer a odjeli na nocleh do francouzské Formule – ubytovny hotelového typu s třílůžkovými pokoji, sprchou a WC na chodbě a snídaní v hotelové recepci. Odjezd směr Calais v 6.25 a všechno klaplo na minutu.
Pondělí 7.6.
Přejezd do Velké Británie byl domluvený Eurotunelem na 8.30. Všechno zatím probíhalo na výbornou. Vyučujícím však začala v hlavě blikat výstražná světýlka – přece není možné, že všechno funguje tak skvěle. Hraniční kontrola do Anglie nás přesvědčila, že být stále ve střehu se vyplatí. Tři děvčata si zabalila osobní doklady do kufrů pod autobus. Ještě, že jsme nepodcenily přípravu a měly kopie pasů pohotově u sebe...a pohraniční stráž byla v dobré náladě, zřejmě na začátku služby. Možná naše rychlé manévry považovali z drobné zpestření své nudné služby. Nám naopak docela zatrnulo.
Autobus i při svých 14 metrech délky zajel do vagónu bez problému, všichni jsme potleskem složili obdiv virtuozitě a zručnosti našich pánů řidičů. A pak už jsme jeli. Mnozí žáci přemýšleli, zda opravdu dobře uvidí žraloky a jinou mořskou havěť těmi příliš úzkými okýnky.
Nejdelší podmořský tunel na světě vede pod průlivem La Manche mezi Anglií a Francií. Tunel, který má v angličtině přezdívku „Chunnel“ [čanl], což vzniklo spojením dvou anglických slov Channel a tunnel, je přes 50 kilometrů dlouhý, z čehož 38 kilometrů vede pod mořským dnem. Provoz v lamanšském tunelu byl zahájen v roce 1994.„ Chunnel ” tvoří tři tunely – dva železniční a jeden servisní. Tunely se razily v hloubce 45 metrů pod mořským dnem. Cesta trvá 35 minut.
A v 8:30 – ovšem již „anglického času“ - tedy na hodinkách posunutých o hodinu vzad jsme se vynořili ve Folkestone na anglické půdě. Počasí nám přálo, trochu „sunny“, chvílemi „cloudy“, mohli jsme si opakovat slovní zásobu s názornými příklady. .A frčeli po dálnici do Londýna. Nejdříve trocha „sightseeing round the town“ a pak již tradiční pěší trasa.
Od Big Benu k 10 Downing Street, na Whitehall a St. James´s parkem k Buckingham Palace, pak přes Green Park a myší dírou mezi domy k Piccadilly Circus a na Leicester Square, kde jsme si odpočinuli nákupem suvenýrů. Potom jsme pokračovali kolem National Gallery (paní průvodkyně něco nesměle špitla o výstavě, ale děti nepřesvědčila) až na Trafalgar Square k památníku admirála Nelsona. Letos jsme měli štěstí – viděli jsme jak střídání královské jízdní stráže, tak královské gardy. A samozřejmě i spoustu zvířátek.
Na Trafalgaru nás ve tři odpoledne naložil náš autobus a vyrazili jsme na 350 km dlouhou cestu na sever Anglie do Yorku – místa našeho prvního ubytování v rodinách. Trasu jsme zvládli v rekordním čase necelých pěti hodin, ačkoliv cestou nejen pršelo, ale i lilo, prostě padaly „cats and dogs“.
York nás přivítal podmračený s nevlídným studeným větrem, celkové atmosféře nedodalo lesku ani parkoviště Tesca, kde na nás čekali naši ubytovatelé, většinou postarší lidé a začalo první nesmělé seznamování. Potom, co jsme „rozdali“ děti, objevili jsme na parkovišti dvě osamocená zavazadla – někdo z nervozity opustil své věci. Tašky jsme dali do autobusu, kde přečkaly noc.
Úterý 8.6.
Ranní meeting point byl na několika různých místech, kam rodiny děti přivedly. Po počáteční nervozitě, co bude, děti přicházely spokojené, rozesmáté a referovaly nám, co bylo k večeři a co bylo k snídani. Vesměs se jednalo o tradiční kombinace hranolků, pizzy a špaget se zmrzlinou nebo nějakým koláčem, či jogurtem. A tradiční cornflakes s mlékem a toast s marmeládou.
Potom jak zvládají koupelnové kombinace provázkových spouštěčů teplé a studené vody a další nástrahy yorkských domácností, kde kdo má jaké domácí mazlíčky nebo dospívající syny, kolik pokojů, jak příkré schody.
Vydali jsme se na cestu do Whitby – starého přístavního města u ústí řeky Esk do Severního moře. Esk dělí město na dvě části spojené mostem, který se rozevírá, aby se lodi dostaly dál do přístavu. Východní polovina města se starými úzkými ulicemi a zbytky opatství založeného již v VII. století - Whitby Abbey společně s velkým hřbitovem je úžasnou dominantou, k níž musí návštěvníci vystoupat po 199 kamenných schodech. Prochází-li se návštěvníci nad útesy okolo Whitby, snadno pochopí, čím trosky prastarého opatství inspirovaly Brama Stokera, autora Drakuly, který zde sepisoval svůj upíří příběh a jeho část zasadil právě sem. Moderní část města pak obsahuje elegantní promenády a lázeňské stavby. Whitby se proslavilo v minulosti lovem velryb, je to rodiště slavného mořeplavce kapitána Jamese Cooka a je zde i muzeum Hraběte Drakuly.
Náš pobyt ve Whitby byl intenzívní a krátký, protože v jeho starých uličkách by jistě šlo bloudit déle, ale jednak nám nepřálo počasí a měli jsme před sebou ještě další cíle.
Po průjezdu krajinou tajuplných vřesovišť národních parků Yorkshire Dales a North York Moors jsme zamířili na zámek Howard. Počasí se stále víc zhoršovalo a jediné, co nás mohlo utěšit bylo, že pršet snad jednou přestane.Cesta na zámek byla úzká a museli jsme se vyhýbat nejednomu vozidlu.
Zámek Howard byl postaven na počátku 18. století. Pyšní se neobvyklým předním průčelím, které je na tehdejší dobu nezvykle situováno na severní stranu, zatímco reprezentační místnosti jsou orientovány na jih. V letech 1753 – 1759 bylo k hlavnímu průčelí ještě připojeno západní a později i východní křídlo. Zámek Howard nabízí svým návštěvníkům prohlídku Hlavního sálu o rozloze 515 metrů čtverečních a výšce 20 metrů, Dlouhé galerie – s velkým počtem portrétů rodu Howardů nebo Antique Passage – chodbu se starožitnostmi z 18. a 19. století. Zámek Howard umožňuje též prohlídku překrásných zámeckých zahrad, uprostřed kterých se nalézá nádherná fontána nebo Chrám čtyř větrů z 18. století.
Zámek Howard byl impozantní, jeho sbírky v nevyčíslitelných hodnotách a počasí, které panovalo, snad ani nemělo název. V pozdním odpoledni se zámek zahalil do mlhy a deště a my odjížděli zpátky do Yorku, prohlédnout si město a po uplakaném dni konečně zalézt někam do sucha.
Město York bylo hlavním městem Anglie dřív než se jím stal Londýn. Bylo založeno v roce 71 a má bohatou římskou a vikingskou historii. Ve městě se ve víceméně nedotčeném stavu dochovala řada středověkých staveb, hrázděné měšťanské domy a hostince. V centru města stojí York Minster – katedrála proslulá svými vitrážemi. Okno v západním průčelí lodi pochází z roku 1338, jedná se o největší středověké vitrážové okno na světě. Centrum Yorku svírají středověké hradby. Úzkou středověkou uličku zvanou The Shambles (Masné krámy) lemují obchody a čajovny, původně však všechny byly řeznickými krámy.
Do Yorku jsme dojeli kolem páté hodiny odpoledne. Bohužel celkově vlhké náladě nepřispělo ani to, že většina obchůdků již zavírala nebo měla zavřeno. Proběhli jsme několika potemnělými uličkami, ale nakonec jsme byli rádi, že jedeme do rodin. Jediná jistota, která nás provázela, bylo pleskání deště a nálada pod psa.
Středa 9.6.
Druhý nocleh v Yorku proběhl dobře, ráno přišli všichni optimisticky naladěni, předpověď počasí rovněž slibovala zlepšení a jedinou ztrátou tak byl zapomenutý polštářek v jedné rodině. Odjíždíme směr Lake District – nejfotogeničtější oblast celé Anglie, která zahrnuje nejvyšší štíty, největší jezera a nejhlubší údolí v zemi. Vrcholy vzniklé před 450 miliony let byly v průběhu doby ledové zaledněny. Ledovce vyhloubily rozlehlá údolí, která byla v průběhu dalších století zaplavena. Národní park Lake District vznikl v roce 1951 a zaujímá plochu o rozloze 231 kilometrů čtverečních. Největším jezerem je jezero Windermere, mezi nejčastěji navštěvované patří Derwent Water.
A takhle to začalo, vypadalo to skoro jako výsměch. Nejfotogeničtější oblast a my neviděli pomalu ani krajnici. Ovšem také oblast s největšími ročními úhrny srážek.
Ale postupně se počasí i nálada zlepšovala, a změnil se charakter staveb – červené cihly nahradil šedý kámen a červené tašky šedá břidlice.A my vjeli do městečka Keswick, které je branou do jezerní oblasti.
Projížďka po jezeře Derwenwater vypadala zpočátku jako idylka – ovšem to by nesměl začít foukat vítr a loď by nesměla brázdit po vodě.
A pak už jsme projížděli jezerní oblastí a viděli „napravo, nalevo“ jezera Grassmere, Windermere, městečko Bowness, kde žila ilustrátorka a autorka dětských knih Beatrix Potter a městečko bylo zdrojem inspirace i pro spisovatele Arthura Ransomeho.
Do Chesteru jsme dojeli v sedm hodin večer a na parkovišti u chesterské ZOO jsme museli počkat na koordinátorku ubytování až do 20:00, protože to byl dohodnutý náš příjezd původně. Ubytovatelé nicméně postupně dojeli a děti putovaly do svých nových rodin. Tito ubytovatelé byli mladší a i jejich auta byla výrazně luxusnější než těch v Yorku. Wales nás přivítal a všechno bylo jiné.
My učitelé, naši řidiči i průvodkyně jsme bydleli nějakých 15 km za městem ve velmi luxusním stylově zařízeném domě s mnoha ložnicemi i koupelnami. V Anglii se říká, že podle množství koupelen v domě se dá usuzovat na bohatství majitele domu – naše paní ubytovatelka nám sdělila, že jí patří většina starožitnictví v okruhu 100 kilometrů, co dělá její manžel jsme se nedozvěděli. Ale bylo to ubytování „o třídu výš“ než v Yorku. Stolovali jsme „na stříbře“, všude kolem nás byly rozsvícené svíce, které zdomácňovaly atmosféru, majitel domu odněkud vykouzlil červené víno a broušené sklenky. Atmosféra byla velmi srdečná a my přemýšleli, co bude skvělého k večeři.
Pak nás paní ubytovatelka pozvala do jídelny a....předložila nám špagety s nějakou masovou omáčkou evidentně z konzervy a trochu strouhaného „pravého chedaru“. Pak nám volaly dívky z jedné rodiny, že jim není dobře a že jedna zvrací a druhé třeští hlava. Rázem jsme byly zpátky na zemi. Situaci jsme na dálku zvládly a byly jsme zvědavé, s čím přijdou ráno děti. Snad nepropukne nějaká nemoc.
Čtvrtek 10.6.
Ranní odjezd proběhl podobně dokonale jako večerní odvoz. Mile nás překvapilo, že k snídani jsme neměli „tradiční cereálie“ a paní ubytovatelka nás ubezpečila, že oni ve Walesu mají k snídani vejce – podávala je vařená natvrdo s malými rozpečenými žemličkami, k tomu máslo, nějaký džem a opět několik druhů sýra – potrpěla si na „pravý holandský a dánský“.
Naštěstí dívky byly v pořádku – nejspíš se jednalo o celkové vyčerpání z náročného cestování. Děti mezi sebou hovořily o „střešních bazénech“, počtu „hummerů“ v domě a playstationech v pokojích. Prostě Wales nás zaskočil svou vysokou životní úrovní.
Nasedli jsme do autobusu a vyrazili na další část našeho putování – před sebou nejvyšší horu Anglie Mount Snowdon, zříceninu hradu Conwy a prohlídku města Chesteru. Počasí vypadalo optimisticky, sem tam probleskovalo modré nebe, doufali jsme, že by nemuselo pršet, ačkoliv Wales jako takový je nejdeštivějším místem celé Velké Británie.
A už tu bylo parkoviště v osadě Llamberis, a slunko...v informačním středisku jsme absolvovali film jednak o dobytí Snowdonu jako hory někdy v 17. století, o výstavbě úzkorozchodné vlakové trati dlouhé 8,5 míle až na vrchol, kam jezdí jak parní lokomotivy, tak lokomotivy poháněné naftou a o dnešní návštěvnosti cca 150 000 návštěvníků ročně. Vláčky jsou původní stejně jako trať z roku 1895. Začaly se nám rozevírat úchvatné pohledy, ovečky kolem trati pospávaly nebo se krmily... ovšem pouze do zhruba dvou třetin trasy. Pak všechno zahalila mlha.Naše vyhlídky, že se nám otevře úchvatný pohled na okolní hory a ledovcové jezírko ztrácely na aktuálnosti.
A už jsme na vrcholu! Nejvyšší vrchol Yr Wyddfa dobyt. Několik vrcholových snímků stojí za to.
Cesta z vrcholu dolů trvala třicet minut a my pokračovali na zříceninu středověkého hradu Conwy. Prohlídku jsme absolvovali samostatně, nedaleký Snowdon setrval v mlžném oparu.
Pak jsme z hradeb sešli na nábřeží, kde je „Nejmenší dům v Anglii“ a návštěvu zakončili samostatnou prohlídkou města spojenou jak jinak s nákupem suvenýrů, pohledů, fish and chips, hamburgrů a dalších typických výrobků.
Město Chester, založené v roce 79 Římany, leží na řece Dee a je hlavním městem hrabství Cheshire. Historické centrum je obklopeno hradbami, nakupuje se v jedinečné středověké dvouúrovnové galerii s názvem Rows (Řady). Dominantou centra města je katedrála, v Chesteru je také nejstarší závodiště pro koně.
Po prohlídce Chesteru jsme odjeli do rodin. Kladem dne bylo, že nepršelo. Snowdon nám sice nenabídl kýžený výhled na malebné vrcholky hor, ale na druhou stranu – kdo z nás už viděl tak hustou mlhu? Zítra nás čeká opět nová rodina – už poslední – v hlavním městě Walesu Cardiffu.
Pátek 11.6.
Ráno v 8:00 odjíždíme z Chesteru do oblasti národního parku v pohoří Brecon Beacons – rozsáhlého jeskynního systému (welšsky Dan-yr-Ogof) a „Dino parku“, večer nás už čeká Cardiff. A spousta kilometrů dlouhého přejezdu.
Petr zjišťuje, že nechal v rodině v Chesteru veškeré doklady a peníze. Dohledáváme, že jeho rodina měla příznačné jméno Sherlog a zahajujeme akci na opětovné objevení jeho dokladů. Snad se jich dopátráme. Za okny autobusu ubíhá malebná anglická krajina, půda na polích dostává typickou podhorskou barvu a žáci uspořádali pro Petra finanční sbírku. Chválíme je.
Dan-yr-Ogof, Bone Cave, Cathedral Cave – vápencové krasové jeskyně – návštěvníci procházejí třemi jeskyněmi,v první se seznámí s historií objevení jeskynního systému bratry Morganovými, v druhé se seznámí s historií objevování jeskyní jako takových a jejich využíváním v průběhu historie a třetí poskytuje neobvyklý zážitek spojení hudby, hry světel a padající vody vodopádu uvnitř jeskyně, kde se pořádají na požádání i svatby.Součástí parku je největší Dinopark v Evropě.
Cardiff nás nejdřív uvítal svou moderní částí – přístav, divadlo, nábřežní promenáda – večer jsme pokračovali do rodin.
„Namlsaní“ ubytováním i jeho organizací v Chesteru, byli jsme zvědaví, co nám připraví Cardiff. Rozdělování do rodin probíhalo v tiché ulici v jakési vilové čtvrti. Koordinátorka pro ubytování byla zvláštní paní, jmenovala se Luisa. „Poletovala“v domácích šatech od skupinky ke skupince, neměla jmenný seznam, neměla v mnoha směrech ujasněno, kdo si bere koho.... nakonec vše dobře dopadlo, na ulici jsme zbyly pouze dvě učitelky bez zavazadel, bez dokladů, bez mobilů s vidinou, že se náš pan ubytovatel „vrátí za chvilku“.
Svůj slib dodržel a my dostaly pokojíčky „on the top“. Pan ubytovatel se omlouval, že jeho dům je starý, úzký a má hodně pater – bydlely jsme až pod střechou jeho rodinného domečku, kde na čtyři ložnice,dvě koupelny, kuchyň a obývací pokoj s jídelnou vycházely v podstatě tři a půl patra pěkně příkrých schodů. Ale pán se snažil, výborně vařil a o své manželce jen hovořil, podobně jako poručík Colombo. Paní jsme za celou dobu neviděly.
Sobota 12.6.
Snídaně 7:15, meeting point 8:00. Děti přicházejí velmi rozčarované. Ubytování ve starých domech, vybavení na hranici snesitelnosti, v některých domácnostech špína – Angličané mají jiný názor na pořádek, spoustu věcí ve svých domácnostech neřeší. My naopak byly nucené řešit nevhodnost ubytování alergických dětí společně se zvířaty v domech, nepřítomnost majitelů bytu, plíseň v bytech i absenci postelí. Cardiff byl z hlediska ubytování velkým vystřízlivěním.
S průvodkyní jsme okamžitě prodiskutovávaly oprávněnost některých stížností, co je důležité a co není a hlavě jsme vyslovili velkou nespokojenost s organizací ubytování jako celku. Dnes, několik dní po příjezdu domů již víme, že na základě naší stížnosti zrušila cestovní kancelář s místními ubytovateli smlouvu – koneckonců vždycky něco špatného je pro něco dobré – naši následovatelé třeba nebudou mít takové problémy.
Cardiffská katedrála Llandaff Cathedral je zvláštním propojením gotického stylu, pohanských symbolů a moderní dostavby.
Po její prohlídce jsme se přemístili do Muzea welšského života – St. Fagan´s National History Muzeum, lidového skanzenu, kde na 100 akrech půdy jsou shromážděny budovy z celého Walesu „od Keltů po dnešek“. Muzeum pod širým nebem funguje od roku 1948 a najdeme zde více než 40 originálních zařízených budov – starou školu, domácnosti dělníků, farmářů, kostel, farmu,pekařství, kováře,vikingské obydlí, typické zeleninové i okrasné zahrádky, hrad i zámek s rozsáhlými zámeckými zahradami.
I při tak rozlehlém areálu se děti opět vzorně dostavily v jednu hodinu po poledni na smluvené místo srazu – k autobusu, některé dívky uklidily zadní polovinu autobusu – pochvala.Na druhou hodinu odpoledne jsme měli objednanou prohlídku Cardiff Castle.
Po prohlídce hradu nás čekalo město – jeho historický střed a relaxace v podobě nákupů. A večer odjezd do rodin. Na meeting pointu jsme pak dořešili problémy s ubytováním.
Neděle 13.6.
Tak se nám ten pobyt ve Velké Británii nějak „smrsknul“ a pomalu musíme počítat hodiny do konce našeho dobrodružství. Opětné balení kufrů, kolikáté už ani nepočítáme, poslední nabití mobilů ještě ze zásuvky, poslední noc na posteli, poslední „typical English breakfast“- vločky, mléko, opečený toast a marmeláda nebo džem, slané máslo a káva nebo čaj. Poslední balíček na cestu. Před námi je lázeňské město Bath, poslední „devítka“ - to znamená, že řidiči mají povinnou zdravotní přestávku a my musíme vydržet v ulicích města celou tu dobu. Většina dětí už počítá poslední penízky, paměťové karty fotoaparátů jsou beznadějně plné a někteří z nás s těžkým srdcem přemazávají snímky. Wales se s námi loučí.
Na meeting pointu jsme našly děti již klidnější a celkem spokojené, ani ta jedna paní, která první den vypadala jako vražedkyně malých dětí a potenciální zlodějka – chlapci si špatně vyložili, když jim radila, aby s sebou nenosili věci a nechali si je doma („stejně jsme neposlechli a máme všechno s sebou“) už nebyla po procházce se svými psy a chlapci na pobřeží tak strašná...situace se zklidnila a my byly rády, že se vše v dobré obrátilo.
Pětikilometrový most přes řeku Severn jsme přejeli v 8:45 a zase jsme byli zpátky v Anglii. Bath – lázeňské město napájené třemi horkými geotermálními prameny s teplotou nad 40°C leží 159 km západně od Londýna. Založené Římany, dnes výletní místo pro bohaté.
Začali jsme u Royal Crescent, terasovitě uspořádaná stavba ve svahu byla vybudovaná v 18. století podle návrhu Johna Wooda mladšího, který navrhl velké obloukovité průčelí, pro asi 30 domů s Iónskými sloupy na přízemí. Každý z vlastníků koupil určitou délku průčelí a pak zaměstnal svého vlastního architekta, který uplatnil svůj vlastní návrh a tak to co se občas jeví jako dva domy je ve skutečnosti jeden. V důsledku tak průčelí má jednotný uniformní vzhled, zadní část budovy je směsicí různých stylů. Tyto byty patří k nejdražším v celé Anglii.Přilehlý park jsme pojali jako dobré místo pro krátkou relaxaci.
Pak jsme šli do Muzea módy a odívání – chlapci zprvu statečně bojovali, že je móda nezajímá, že nic vidět nepotřebují, ale nakonec se přesvědčili, že všechno je jednou poprvé a celkem bez problému vpluli do světa módy a přehlídkových mol, když se na chvíli stali modely...
Pak jsme se toulali ulicemi, dali krátký rozchod u katedrály a ve 2:15 jsme se vnořili do římských lázní, které Bath proslavily již v dávné minulosti.
Ještě dál jsme pak putovali městem a při závěrečném rozchodu jsme si ještě koupili něco na cestu, něco na vzpomínání, pozorovali jsme pouliční umělce a kolem šesté večer jsme se vrátili k autobusu. Ještě párek na cestu, trochu pozlobit anglické racky, záverečné foto a hurá domů. Náš pobyt v Anglii skončil, jak celý zájezd začal. Lijákem.
Závěr:
Z pohledu učitelů proběhl zájezd výborně:
Nikdo se neztratil, nikdo se nezranil,
všechny jsme dovezli v pořádku,
až na ty doklady a nějaké poklady
ztráty jsme snížili na minimum.
S dětmi se dohodnout, dobře se rozhodnout, to byl náš vzdálený cíl.
A teď jen doufáme, že nikdo neželí těch s námi strávených pár chvil.
A co na to naši a naši žáci? Snad se jim to líbilo, něco poznali, vyzkoušeli si angličtinu v praxi, dokázali se přizpůsobit náročným a ne vždy ideálním podmínkám, všechno překlenout dobrou náladou a nepříjemné situace řešit s humorem, někdy trochu šibeničním. Seznámili se s novými kamarády a poznali kus světa na vlastní pěst. A to se také počítá.
